Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Určitě jste už někdy navštívili obrazovou galerii, zámek či hrad, kde byly k vidění staré obrazy. Kdysi se skvěly novými zářivými barvami. Ty barvy jsou na plátnech naneseny stále, ale zapracoval čas a obrazy tmavly a tmavly. A tak je to i s tvorbou finské skupiny SONATA ARCTICA (dále jen „SA“) a albem „The Days Of Grays“ (poněkud příznačný název při pohledu z okna do smogové situace přelomu listopadu a prosince Léta Páně 2011). Tak nám SA sice poněkud potemněla, ale tvorba zůstala víceméně malebná stejně jako obal této nahrávky.
„The Days Of Grays“ není rozhodně tak uceleným a komplexním albem jako jeho předchůdce „Unia“, ale zase nabízí více pocitů a nálad. Album téměř postrádá dříve tolik typické speedové upalováky vzor STRATOVARIUS. Ty jsou na albu zastoupeny vlastně jedinou písní – zdařilou „Flag In The Ground“, v níž i v klipu jsou poznat irské motivy, které vyniknou především na orchestrální verzi (viz níže).
Když už je řeč o orchestru – jeho přítomnost je další změnou v tvorbě SA. Tam, kde si minulá deska vystačila pouze se smyčcovými nástroji, tentokrát ve většině písní burácí nebo ševelí orchestr. Kdybych měl orchestrace k něčemu připodobnit, napadají mě NIGHTWISH nebo DIMMU BORGIR. To vše ale v intencích znaků tvorby SA. Opět se objevují značně variabilní klávesy – jednou hammondy (ty jsou tak šikovně zabaleny, že ač jsem jejich nepřítel, tady prostě sedí), jindy melancholické ve stylu soundtracku k filmu „CORPSE BRIDE“ (intro a outro „Everything Fades To Gray“, píseň s mulderovským názvem „The Truth Is Out There“ nebo balada „As If The World Wasn´t Ending“). Po formální stránce tedy album působí na jedničku.
Jak jsem již uvedl, obsah je tentokrát variabilnější, než tomu bylo u předchůdce „Unia“, což je i příčinou určitých výkyvů v kvalitě jednotlivých skladeb. Na zadek vás určitě posadí hned druhá bombastická věc „Deathaura“ (určitě jedna z nejlepších písní z tvorby finské kapely vůbec) – orchestr alá DIMMU BORGIR, zklidnění, a člověk by očekával zpěv – ten skutečně přijde, ale nikoli od frontmana Tonyho Kakka, ale od hostující zpěvačky Johanny Kurkely. Nádherný hlas, který vás ještě okouzlí v „No Dream Can Heal A Broken Heart“.
Po úvodu songu „Deathaura“ se mikrofonu chopí Tony Kakko, který opět předvádí, že hlasově umí pohladit i náležitě zařvat (např. v nejtvrdší písni „The Dead Skin“). Kromě zmíněné zpěvačky se na albu objevuje další host – Perttu Kivilaakso (APOCALYPTICA), který zde zanechal nejvýraznější otisk svým cellovým sólem v „The Truth Is Out There“. Tony Kakko kromě svého přirozeného hlasového rejstříku využil i zkresleného zpěvu (v poněkud průměrnější „Zeroes“). Svou strukturou a muzikálovým vyzněním dají na předchozí nahrávku upamatovat písně „Juliet“ nebo již zmíněná „The Truth Is Out There“. Hra s vokály zde může evokovat krefeldské BLIND GUARDIAN.
Jediným kamenem úrazu (nikoli však velkým nebo zásadním) jsou tentokrát balady („Breathing“ a „As If The World Wasn´t Ending“). Už v minulosti v nich SA balancovali na pomezí kýče a unylé sladkobolnosti a nejinak je tomu i tentokrát. Ale to koneckonců asi k jejich tvorbě patří.
Rozhodně je třeba ještě upozornit na opravdový hudební bonbónek v podobě orchestrálního bonusového CD (obsaženého v evropské limitované edici), které obsahuje většinu songů z „The Days Of Grays“ pouze v orchestrálním podání. Některé písně zde dostávají zcela jiný rozměr, je slyšet nejen orchestr, ale také doprovodné vokály – taková „Flag In The Ground“ má rázem daleko pomalejší a keltštější vyznění.
Přiznám se, že vývoj SA na posledních třech albech se mi moc líbí. Jsem ještě zvědav, zda se někdy do kompozičního procesu zapojí i nový kytarista Elias Viljanen, který se k sólům moc nedostal (zřejmě v důsledku využití orchestru), a především na další hudební vývoj těchto sympatických Finů.
1. Everything Fades To Gray (Instrumental)
2. Deathaura
3. The Last Amazing Grays
4. Flag In The Ground
5. Breathing
6. Zeroes
7. The Dead Skin
8. Juliet
9. No Dream Can Heal A Broken Heart
10. As If The World Wasn´t Ending
11. The Truth Is Out There
12. Everything Fades To Gray (Full Version)
13. In The Dark (Limited Edition Bonus Track)
14.Limited Edition „Orchestral Bonus CD“ 15. Deathaura
16. The Last Amazing Grays
17. Flag In The Ground
18. Juliet
19. As If The World Wasn´t Ending
20. The Truth Is Out There
21. In The Dark
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.